BuckTheBug.net

Nesnesitelná lehkost běhu Stromovkou

Buck the Bug

Historie se opakuje ... stejně jako loni jsem své maratonské ambice směřoval do Kladna, které sice nedopadlo vyloženě zle, ale mohlo to být o fous lepší. Stejně jako loni jsem šel do Stromovky s tím, že nemám co ztratit a že si to pořádně užiji. Stejně jako loni jsem si opravdu užil a ještě jsem byl příjemně překvapen výsledným časem... i když loni měl trochu hořkou příchuť 24 vteřin, které mi chyběly do 4 hodin.

"Běhám pro radost!", to je můj přístup a motivace. To se doposud neslučovalo s představou tempových a intervalových běhů. Těch pár týdnů mezi Kladnem a Stromovkou jsem využil pro experiment s tímto "zakázaným" ovocem. A kupodivu mi docela zachutnalo. Představa, že se tak nedají naběhat objemy, se ukázala jako lichá. S rozklusáním a vyklusáním to nakonec dalo obvyklých 10-12km. Navíc jsem zas po nějaké době cítil takovou tu příjemnou únavu/vyčerpání. Nevím, jestli právě v tom se skrývá pravá příčina zlepšení, ale alespoň jsem si vyzkoušel něco nového.

Do závodu jsem šel s tím, že zkusím tempo 5:30 a uvidí se, jak se budu cítit. Riskovat 5:20 jsem se bál, abych se neuvařil jako při PIMu. Zaváděcí kolo jsem absolvoval za 13:30, což mě trochu vyděsilo, protože jsem ho odhadoval na 2-2,2km. Proto jsem se snažil trochu zrychlit. A opět mne čekalo několik překvapení. Běžel jsem hlavně podle tepů, čemuž ale vůbec nedopovídaly mezičasy po 5km. Rozhodl jsem se zariskovat. Tep kolem 150 a tempo kolem 5:10-5:15. Ačkoliv jsem chvílemi cítil, že by to šlo i rychleji, snažil jsem se nezblbnout a nezrychlovat.

Mezičasy z hodinek:
1. zkrácené kolo: 13:30
Následující pětky: 26:29, 25:35, 25:50, 26:00, 25:37, 26:29, 26:18, 27:01

Krize přišla až v poslením okruhu cca 3,5km před cílem. Nebyla extra velká, ale zhatila úmysl jít posledních 5km rychle. O to víc mne pak překvapily hrubé přepočty půlmaratonského splitu (přesné mezičasy nemám). První půlka 1:51:35 a druhá 1:51:14. U mne věc nevídaná, protože si většinou krizi vyžeru až do dna.

Druhým příjemným překvapením byl stav mého žaludku po doběhu. Během závodu jsem pil hlavně čaj, jenom jednou minerálku a iont. Jako vycpávku jsem jedl piškoty. Dostal jsem do sebe i několik tablet hroznového cukru. Rozhodující ale asi bylo, že po dokončení jsem byl v relativně dobrém stavu a mohl jsem pokračovat až někam k mostku. Postupně jsem tak zchladl a vrátil jsem se do normálního režimu. V šatně ani ve sprše se pak neprojevily mé obvyklé zažívací obtíže končící úprkem ven.

Příjemná byla podpora ostatních Tragédů, kteří vytrvale povzbuzovali, troubili i "řehtali". Korunu všemu nasadila Kaacza s Phusickem a jejich komentáře, jestli vím, že běhám pořád do kola, a povzbuzování jakéhosi Krakonoše! Ano po pár kolech jsem si všiml, že se krajina nějak opakuje ... A dnes již nejsem Krakonošem, protože jsem se na počest nového osobního rekordu slavnostně oholil (alespoň částečně).

Souhrn: